Kdysi dávno tu vládl Josef II., který dospěl k revolučnímu přesvědčení, že je úkolem státu i monarchy vychovávat svobodně myslící lidi. "Revoluce" 20. století tento cíl neměly - bolševismus (i nacismus) nutil nahradit střízlivé úvahy emocionálním hodnocením, fanděním těm, kteří slibují dobro a řešení neduhů. Dost odpůrců bolševismu tak jedná dodnes.
Až budoucnost ukáže, jestli "chvíle nenávisti" vybičované loni před demokratickými volbami byly příznakem další takové "revoluce". 20.století totiž ukázalo, že lidé neumí tyto "revoluční okamžiky" rozpoznat. I ředitel Muzea III. odboje Konfederace politických vězňů v Příbrami František Zahrádka mi řekl, že "revoluční" změnu si uvědomil až před květnovými volbami (1948), když byla jako za Hitlera předložena jednotná kandidátka.
Benešův kancléř Smutný usoudil, že svoboda před 59 lety zahynula na přemíru úcty k stranickým veličinám. To potvrzují i pamětníci: V době únorové krize Prokop Drtina přesvědčoval ÚV své strany, že "nejdůležitější záruka bezpečnosti a nejpevnější jistota spočívá v úzké spolupráci se SSSR", Petr Zenkl byl celou dobu na zabíjačce a starosta Sokola a současně poslanec Hřebík v Tatrách na zimních sokolských hrách; na odpor se postavili jen studenti. Pak už bylo málo odboje a moc perzekuce - skřípli každého, u kterého našli leták, i když ho třeba ani nečetl. (ze stati historika O. Tůmy a vzpomínek F. Zahrádky a M. Komínka).
Když v Uherském Hradišti po promítání záběrů z procesu s Miladou Horákovou představil M. Vadas v sále sedící členy Konfederace politických vězňů (KPV), ozval se potlesk. Ti, kteří byli jednou popáleni, jsou zárukou že nezačne hořet znovu, dodal jeden tleskající. Přesto KPV pod vedením MUDr. Naděždy Kavalírové v rámci muklovských poutí organizuje hold stranickým veličinám (nejčastěji KDU-ČSL). I Vadasův Pravdě podobný příběh Vladimíra Hučína zachytil, že ho pojímá jako někdejší bolševická slavnostní zasedání, při nichž není možné klást "vzácným hostům" otázky kladené běžně a týkající se člena KPV (V. Hučína). Že takto KPV nezabrání novému požáru a nenaplní své stanovy (bránit recidivě bolševismu), prokázal loni M. Kalousek, který nejprve zaplnil Letnou antikomunisty a pak chtěl vládnout s podporou V. Filipa. Přesto předsedkyně Kavalírová dostala řád TGM, ale P.Zvěřina na internetu soudí, že jde o "třicet stříbrných" za loajalitu k třídě politiků.
Ve Vadasově Pravdě podobném příběhu V. Hučína byl i výpad generála Radovana Procházky proti V.Hučínovi. Obě tyto osobnosti jsou členy KPV, a vedením Konfederace teď asi cloumají emoce, když veřejně místo demokracie předvádí (předlistopadový) demokratický centralismus: Předsedkyně Kavalírová dopisem č.j. 386/06 z 18.12.06 psala Hučínovi, že předsednictvo (jen jemu, nikoli Procházkovi) pozastavilo členství. Podle organizačního řádu to smí jen pobočky, z Přerova 2.1.07 odpověděli, že pozastavení členství bratru Hučínovi odporuje stanovám a je bezpředmětné. A ejhle – také se zrodila nová (loajální) pobočka KPV v tomto okrese. Časopis Věrni zůstaneme otiskl (listopad 2006, str.12) nepodepsané "Stanovisko Vojenské sekce KPV…" (dále VS), a člen předsednictva VS plk. let. v.v. Josef Hejtmánek marně zjišťoval, kdo za tím je (předsednictvo VS o tom nejednalo). Předsedkyně KPV ale byla zase poctěna - pořadem v cyklu "Příběhy železné opony" na ČT 1.
Její příběh, podobně jako mnoha dalších osobností veřejného života po II.sv.válce, vyvolává otázky: "… Nebylo běžné, aby byl někdo v 50.letech propuštěn podmíněně na základě množství protestních dopisů... Komu umožňoval režim účast na pohřbu blízkých?! František Zahrádka "seděl" už od svých 19 let od roku 1949, na pohřeb maminky a otce nesměl, přitom měl už odpykáno více než polovinu trestu – a propuštěn byl až 3 roky po Kavalírové… když byl někdo v 50. letech podmíněně propuštěn, tak i s potřebným souhlasem tajemníka příslušného OV KSČ! Většinou šlo o polepšené, tzv. "bonzáky", udavače… kde paní Kavalírová pracovala v pozdějších letech se dokument už nezmiňuje – pracovala na jistém ministerstvu až do roku 1989?! Pouze režimu loajální úředníci směli na těchto lukrativních místech zůstat…" To byl výběr z otázek Jana Šinágla, stejně jako dotaz "Dle stanov KPV ČR může být členem Smírčí komise ten, kdo byl vězněn nejméně 5 let; paní Kavalírová je předsedkyní této komise, ač byla ve vězení "jen" 3 roky."
S humorem lze psát, že N.Kavalírová je neobyčejná žena – umí být (na internetových stránkách KPV) první z "Osobností odboje", ač v jejím životopise není o odboji ani slovo! Střízlivá úvaha nutí připsat, že její "klid pro vyjednávání" přispěl ke zmírnění následků minulých křivd. Konfederace je ale volným sdružením, proto nemusela bránit, aby, kdo se na to cítí, naplňoval článek 3/1 stanov "KPV bojuje proti jakýmkoliv pokusům o obnovení, udržování a rozšiřování komunistické ideologie a pokusům o návrat komunistického režimu".
Předsedkyně sama převzala obě úctyhodné aktivity, a dopadlo to jako u Čapka, když pejsek s kočičkou dělali z prima surovin dort. Nikdo nebere vážně její výrok, že "v demokratické společnosti" nelze užívat pěticípou hvězdu (pentagram je zřejmě pýthagorejského původu), situaci v KPV lze zvát krizí, vizím části KPV neprospívá odstrkování těch, kteří byli vězněni "jen" pohraničními ploty a také brání návratu autoritativního (totalitního) režimu. Vrcholem krize v KPV je plést si perzekuci s odbojem. Když Martin M.Šimečka zkouší prvenství odporu připsat až Chartě 77, je naopak třeba popsat a propagovat odpor v celé jeho šíři:
Tohle KPV přes dávný slib osobně N.Kavalírové nedokázala. Nedopustí-li N.Kavalírová, aby vedle ní někdo bojoval, promění Konfederaci v organizaci nevyvolávající potlesk, ale shůry řády a zdola povzdechy "další, kterým zachutnala moc."
František Rozhoň, Svědomí/Conscience 2/2007, 27.1.2007
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2007